Dirigent orchestru
Dirigent je hudební umělec, který diriguje hudební díla hraná orchestrem. Může se jednat o koncertní vystoupení orchestru nebo o operní, baletní či muzikálová představení, která orchestr svou hudbou doprovází. Dirigent s orchestrem jednotlivé skladby nastudovává a zkouší. Diriguje veřejná vystoupení orchestru. Zajišťuje umělecké vedení orchestru, sestavuje jeho plány. Účastní se pravidelných sezení a porad Na Mánesce, ve Špalíčku a v Lázních.
Povolání je vykonáváno v prostředí divadel (hlavně opera, balet) a koncertních síní, je třeba počítat s prací mimo běžnou pracovní dobu. Pracovními prostředky jsou především noty a dirigentská taktovka.
Předpokladem pro úspěšný výkon povolání je umělecké vzdělání, hudební nadání, schopnost rychle reagovat, autorita, schopnost jednat s lidmi.
Foto

Flétna
Příčná flétna je dechový dřevěný nástroj (dřevěný z historického hlediska, dnešní příčné flétny se vyrábějí takřka výhradně z kovu). Je tradičně zastoupena ve všech symfonických, dechových i komorních orchestrech, velké využití má i v komorní hudbě, v menší míře se používá i v jazzu.
Moderní příčná flétna se skládá ze tří částí:
Hlavice je u moderních fléten rovná, u altových, tenorových nebo basových fléten může být zahnutá. V horní třetině se nachází retný otvor, na kterém je navařen náustek sloužící k podepření dolního rtu. Mírným povytahováním hlavice se ladí celá flétna.
Střední díl: nacházejí se na něm klapky, které mohou být buď uzavřené nebo otevřené. V případě otevřených klapek se uzavírají dírky pomocí prstů, zatímco v případě uzavřených klapek se dírky uzavírají pomocí klapek. Hra na nástroj s otevřenými klapkami je sice složitější, ale flétnista lépe cítí rychlost proudícího vzduchu a otevřené klapky také umožňují řadu zvukových efektů jako např. glissando nebo hraní mikrointervalů.
Spodní díl: nejnižší tón flétny může být buď c1 nebo h, v závislosti na typu spodního dílu. Mimo širšího tónového rozsahu a lepších zvukových vlastností je výhodou H fléten také fakt, že se na ně díky pomocnému hmatu dá snáze zahrát tón c4 (za pomocí tzv. Gizmo klapky, která se dá namontovat jen na H flétny).
Původní Böhmova flétna měla otevřenou klapku gis, postupně se ale začala prosazovat uzavřená. To ale působilo obtíže při hraní tónu e3, a tak se vyvinula tzv. E mechanika, která tento problém odstraňuje. S touto mechanikou se vyrábí většina dnešních fléten.
Příčné flétny se po staletí vyráběly ze dřeva, první zlatou flétnu zkonstruoval v roce 1869 Louis Lot. Nejkvalitnější flétny se dnes vyrábí ze zlata nebo stříbra, obvyklejší materiály jsou niklová mosaz nebo speciální druhy ocelí (často navíc postříbřené). Flétny mohou být zhotovené také z poněkud exotičtějších materiálů jako zinek, mosaz, titan a podobně, nejlevnější modely pro začátečníky se mohou vyrábět z hliníku.
Chromatický rozsah tónů je od (h) c1 do c4 (cis4 - d4).
Foto

Hoboj
Hoboj (z francouzského hautbois – "vysoké dřevo") je dvojplátkový dechový nástroj laděný in C. Má široké uplatnění v klasické hudbě – je součástí symfonických i komorních orchestrů a mnoha dechových komorních souborů.
Na hoboj je obecně složitější vytvořit kvalitní tón než například na klarinet nebo příčnou flétnu. V porovnání s těmito nástroji má hoboj také pronikavější zvuk, protože jeho stavba zdůrazňuje sudé vyšší harmonické frekvence (klarinet oproti tomu má relativně silnější liché vyšší harmonické frekvence, jeho zvuk je proto jemnější). Pokud není v orchestru přítomen klavír nebo jiný klávesový nástroj, ostatní nástroje se ladí podle hoboje, protože jeho ladění je nejstálejší a nejodolnější výkyvům teploty a vlhkosti vzduchu.
Moderní hoboje se nejčastěji vyrábějí z grenadilly (typ afrického tropického dřeva), přičemž některé nástroje jsou vyráběny i z jiných druhů dřev, např. palisandru. Hoboj nemá hubičku jako klarinet nebo saxofon, místo ní má tzv. strojek. Tvoří jej dvojice úzkých plátků ze zdřevěnělého kmenu třtiny obecné (Arundo donax), které jsou připevněny na kovové rource a narážejí o sebe volnými konci. Vespod je utěsněn korkem a nasazen na nástroj.
Existují dva typy hobojů: německý a francouzský. Německý typ má kónicky vrtanou trubici, na rozdíl od francouzského, jehož trubice je vrtaná válcově. Francouzský typ má také v porovnání s německým menší menzuru, užší plátek a poněkud jinak položené dírky, proto zní ostřeji než německý.
Nástroje příbuzné dnešnímu hoboji se používaly již ve starém Egyptě a Přední Asii, odkud se dostaly do Řecka (aulos) a Říma (tibia). Po pádu Římské říše Evropa znovuobjevila tento nástroj díky stykům s arabskými zeměmi. Přímým předchůdcem hoboje je středověká šalmaj, její nevýhodou bylo, že se celý strojek vkládal do úst, čímž se výrazně snížila možnost ovlivňovat dynamiku. První nástroj, který je již možno označit za hoboj, byl sestrojen v 17. století a na rozdíl od šalmaje bylo možno rty ovlivňovat tvorbu tónu.
Chromatický rozsah tónů je od (b) h do f3 (nebo až g3).
Foto

Klarinet
Dechový nástroj dřevěný, zvuk vzniká chvěním plátku. Vznikl koncem 17.století v Německu v dílně J. C. Dennera. Je využíván v hudbě symfonické, jazzové i lidové.
Klarinet je jednoplátkový dřevěný hudební nástroj. Název pochází z italského clarinetto - malá trubka, neboť jeho zvuk ve vyšších polohách připomíná zvuk trubky (clarina). Klarinet má široké využití v sólové i komorní hudbě, je standardní součástí komorních i symfonických orchestrů a hraje důležitou roli v mnoha hudebních žánrech: klasická hudba, jazz, dechovka, folk a další.
Klarinety se nejčastěji vyrábějí z grenadillového, ebenového nebo zimostrázového dřeva, řidčeji i z umělých materiálů. Klapky jsou nejčastěji stříbrné barvy a vyrábí se z niklové mosazi, mosazi, stříbra nebo zlata. Celková délka klarinetu činí přibližně 66 cm (u A klarinetu 71 cm) a vnitřní průměr je asi 13 mm. Nástroj se z důvodů snadnější přepravy dá rozložit do pěti dílů:
hubička - vyrábí se z tvrzeného kaučuku, moderní typy z umělých materiálů jako ebonit nebo akryl. Existují i dřevěné, skleněné nebo kovové varianty. Na hubičku je připevněn 12,5 cm dlouhý plátek, který se rozechvívá proudem vzduchu z úst a takto se rozezvučí i celý nástroj. Dodnes je jediným používaným materiálem pro plátky dřevo z kmenu třtiny obecné, umělé materiály vykazují o mnoho horší zvukové vlastnosti.
soudek - jemným povytažením soudku lze dosáhnout snížení tónu klarinetu, což je vhodné pro ladění vůči jiným nástrojům
horní díl
spodní díl
ozvučník - zlepšuje zvuk hlubokých tónů
Chromatický rozsah tónů je od e do f3 (fis3 - g3 - c4).
Foto

Klarinet Es
Es klarinet se používá ve větších orchestrech a dechovkách a může dosáhnout vyšších tónů než tradiční B klarinet. Zní o malou tercii výše než v notovém zápisu.
Chromatický rozsah tónů je od g do b3.

Basklarinet
Bas klarinet in B se používá nejčastěji v symfonických orchestrech, klarinetových souborech a také v jazzu. Zní o oktávu níže než B klarinet.
Bas klarinet (také basový klarinet) je jednoplátkový dřevěný nástroj patřící do rodiny klarinetových nástrojů. Převážně je laděn in B (basové A klarinety se dnes takřka nepoužívají) a zní o oktávu níže než B klarinet.
Nástroj je vyráběn z grenadilly, je docela těžký, a proto má na spodní část připevněn bodec (podobně jako violoncello) sloužící k podpoře nástroje při hraní. Stejně jako ostatní klarinety je jeho trubice válcovitého tvaru.
Zatímco nejnižší znějící tón „běžného“ sopránového klarinetu je (malé) d, na bas klarinet se dají zahrát i tóny (velké) Cis až kontra B, v závislosti na konstrukci nástroje. Hraní nejvyšších tónů záleží na schopnostech hráče, jako horní limit se udává (znějící) a2, ale profesionálové dokáží zahrát i vyšší tóny (vyžaduje to především dovednou techniku nátisku).
Přestože se tónový rozsah bas klarinetu blíží violoncellu, je nejčastěji notován v houslovém klíči, stejně jako sopránový klarinet.
Psaný rozsah tónů je od e do d3 (g3).

Fagot
Fagot je dechový dřevěný hudební nástroj se strojkem z dvojitého třtinového plátku. Vznikl v Itálii v 16. století a název pochází z italského il fagotto (česky: svazek, otep). Zpravidla je vyroben z javorového dřeva.
Sestává ze 6 částí: hlavice (zvaná též komín), basová roura (zvaná též basová hůl), bota (zvaná též koleno či dvojitá roura), křídlo, do křídla se vsazuje prohnutá kovová rourka, zvaná podle svého tvaru eso, na niž se nasazuje dvouplátkový strojek. Nejhlubším tónem je kontra B, běžný rozsah sahá do dvoučárkovaného f i výše, podle schopností hráče. Značná pohyblivost fagotové hry v legatu i staccatu se dobře hodí k patriím scherzovým a groteskním. Něžná i sladká barva, zvláště středního rejstříku, je výborně způsobilá pro zpěvné melodie.
Chromatický rozsah tónů je od B1 do es2 (f2).

Saxofon
Alt saxofon (též altový saxofon) je třetí nejmenší z rodiny saxofonových nástrojů a zároveň nejčastěji používaný.
Alt saxofon je laděn in Es a zní o velkou sextu níže než v notovém zápisu. Při transponování alt saxofonového partu pro nástroje in C (například když chceme zahrát saxofonový part na klavír nebo jiný nástroj laděný in C) lze použít následující pomůcku: saxofonový part čteme jako kdyby byl napsán v basovém klíči, jen ho hrajeme o oktávu výše a k předznamenání přidáme tři béčka.
Tónový rozsah alt saxofonu začíná nejčastěji na b a pokračuje do f2 nebo fis2, v závislosti na konstrukci nástroje. Na saxofon se dají zahrát ještě až o oktávu vyšší tóny, ale vyžaduje to především mistrovskou techniku nátisku.
Alt saxofon je velice často používán v jazzu, funku, blues nebo v dechových orchestrech, existují ale i koncerty klasické hudby pro sólový alt saxofon.
Tenor saxofon (též tenorový saxofon) je nástroj saxofonové rodiny střední velikosti. Je laděn in B a zní o velkou nonu (oktáva + celý tón) níže než v notovém zápisu.
Jako sólový nástroj se s oblibou používá v jazzu, blues a příbuzných žánrech. Je také součástí dechových orchestrů nebo big bandů, v symfonických orchestrech je zastoupen jen velice zřídka. V dechových orchestrech má ale spíše podpůrnou úlohu, málokdy je mu přiřazena samostatná melodická linka (na rozdíl od alt nebo soprán saxofonu).
Baryton saxofon (též barytonový saxofon) je jeden z nižších nástrojů saxofonové rodiny. Na rozdíl od menších saxofonů má u hubičky vícekrát ohnutou trubici, aby nástroj nebyl příliš vysoký.
Je laděn in Es a zní o velkou tercdecimu (oktáva + velká sexta) níže než v notovém zápisu; zní také o oktávu níže než alt saxofon. Přestože vydává hluboké tóny (má podobný tónový rozsah jako např. violoncello), je notován nejčastěji v houslovém klíči stejně jako všechny ostatní saxofony (existují ale i party v basovém klíči). Používá také stejný prstoklad jako ostatní saxofony, ale jako jediný z nich má často přidanou klapku umožňující hrát hluboké a (znějící jako velké c – nejhlubší tón, který se dá zahrát na violoncello).
Baryton saxofon je nejnižším nástrojem ve většině saxofonových souborů (basový saxofon se využívá jen výjimečně). V sólové hře a v symfonických orchestrech se používá jen málo, důležitější úlohu hraje spíše v dechových orchestrech, saxofonovém kvartetu nebo big bandu.
Chromatický psaný rozsah tónů všech druhů saxofonů je až na malé výjimky stejný - od b do f3, zní však podle ladění a velikosti jednotlivých druhů.
Foto

Trubka
Trubka je žesťový nátrubkový dechový hudební nástroj s kovovou cylindrickou trubicí, který se ve svém původním, primitivním tvaru vyskytoval již ve starověku. O tom svědčí časté zmínky ve Starém zákoně, podle nichž bylo trub používáno při náboženských obřadech, ve vojenství a jinde. Také Egypťané znali odpradávna různé druhy těchto nástrojů, které však byly tvarem i zvukem rozličné. Rovněž u starých Řeků se používalo trub k povzbuzení odvahy útočících vojsk, mimoto byl hlahol trub nezbytný při rozličných slavnostních příležitostech. Od Římanů poznali tyto nástroje Germáni a jiné evropské národy . Ve středověku a v dobách rytířské slávy byla trubce přisouzena důležitá úloha při zahajování turnajů, oslavách vítězů apod. Hráči trub, na rozdíl od jiných hudebníků starých dob, měli zvláštní výsady a vyšší postavení.
Od 17. století má trubka své místo i v orchestru a používá se stále hojněji. Po této době slávy nastalo období jakéhosi úpadku, kdy trubka sloužila již jen ke hraní signálových úryvků nebo k rytmickým akcentům a harmonickým výplním. Do 19. století používala jen přirozené řady tónů. Nová obliba v používání trubky nastala a její důležitost v hudební praxi vzrostla až od počátku 19. století, kdy byly vynalezeny ventily, a od té doby zastává trubka velmi důležité místo v moderním orchestru. Ustálila se v ladění B nebo C (ojediněle i F, v dechové hudbě Es i B bas).
Původním tvarem trubky byla rovná trubice, na jednom konci kuželovitě rozšířená. Tento přirozený tvar poskytovaly v nejstarších dobách duté zvířecí kosti, volské rohy apod. Když pak později byla trubka vyráběna uměle z mědi, stříbra nebo též ze dřeva, dosahovala často délky i několika metrů. Rovná trubice, jejiž přílišná délka byla nepohodlná, se časem ohýbáním relativně zkrátila, a tak vznikla její dnešní podoba. Jasný a zvukově vydatný tón trubky ve spojení s ostatními žesťovými nástroji zní slavnostně a leskuplně.
Trubka laděná v B má chromatický psaný rozsah tónů od fis do c3 (nebo cis3, d3, es3, e3), který je ale nyní často rozšiřován vlivem jazzových trompetistů s "nonpress" nátiskem.
Foto

Tenor
Tenor čili basová křídlovka, baskřídlovka, tenorový roh (italsky flicorno tenore, rusky těnor, německy Bassflügelhorn, francouzsky bugle ténore, anglicky tenorhorn) laděný v B, dříve též v C, s chromatickým rozsahem psaným od fis do c3. Je dlouhý 266 cm. Notace je v houslovém klíči, a to v C ladění o oktávu vyšší než zvuk, u basové křídlovky v B vyšší o velkou nónu.
Tenorového rohu se používá hlavně v dechových orchestrech, kde pro svůj sytý tón hřejivé barvy zaujímá obdobné postavení jako ve smyčcovém orchestru violoncello. Tón je dostatečně jasný i kulatý, náležitě výrazný, nikoliv však břeskný.
Foto

Lesní roh
Lesní roh je dechový nástroj, skládá se z mnoha různě tvarovaných kovových trubic, které mu, spojené dohromady, dávají kruhový tvar. Hodně lidí, především z anglicky mluvících zemí, nazývá lesní roh rohem francouzským (French horn), toto označení se však mezi hráči na tento nástroj nevžilo. Název "French horn" vznikl v časných dobách, kdy se nástroj vyvíjel. Většina tehdejších virutozních hráčů pocházela z Francie a přirozeně se nazývali Francouzští hornisté (French hornists) a tak nehudebníci přiřadili toto adjektivum i nástroji. Lesní roh vznikl ve Francii v 17. století, dřívější rohy byly prostě jen několikrát zatočené kovové trubice s vyústěním do většího korpusu (ozvučníku) na konci.
Později měli hráči přeci jen k dispozici drobná vylepšení. Nosili s sebou sadu náhradních "cuků" - různě dlouhých a různě zakřivených kovových trubic. Jejich výměnou mohli nástroj prodloužit nebo zkrátit a tím změnit jeho přirozenou harmonickou sadu tónů. Zdokonalen byl lesní roh v 19. století zavedením tří až pěti ventilů. Došlo k podstatné změně, která vedla k vytvoření nástroje velmi podobnému dnešním lesním rohům - byla vynalezena pístová mechanika a rotační válce, které umožnily okamžitou změnu délky nástroje bez omezení ručního vkládání jiných cuků. V té samé době vznikl standardní lesní roh v F ladění, který byl osazen třemi válci a umožňoval hráči zahrát všechny tóny z rozsahu nástroje.
Názvy lesního rohu v jiných jazycích, jak se s nimi setkáte v notových materiálech: HORN německy, CORNO italsky (plurál CORNI), COR francouzsky, FRENCH HORN anglicky.
Ve srovnání s harmonickými rozsahy ostatních žesťových nástrojů, které můžeme najít v klasickém symfonickém orchestru, je lesní roh uprostřed spektra mezi trubkami a pozouny. Je to způsobeno jednak jeho délkou a pak tvarem nátrubku, který je poměrně malý, ale hluboký a dává tak lesnímu rohu jeho charakteristický měkký "medový" tón.
Typický rozsah lesního rohu je od psaného F (tedy znějícího kontra B) do psaného c3 (tedy znějícího g2).
Velký tónový rozsah lesního rohu (16-17 harmonických tónů od každého základního tónu) umožňuje nejenom značná délka jeho trubice, ale i její menzura a zvláštní tvar nátrubku. Tón lesního rohu je mnohobarevný. Je v něm krása i jas, měkkost i sonorita. Hodí se však lépe pro kombinaci s nástroji dřevěnými než žesťovými. Je hladký i kulatý, ohebný i tvrdý, hřejivý i chladný. Dobře se jím vyjadřuje slavnostní nálada v ryčných fanfárách, ale také i smutek elegických nálad. Virtuosové na lesní roh umějí zahrát i trojzvuký efekt tím způsobem, že jeden tón hrají, druhý nosem zpívají (intonují) a třetí se ozve jako tón kombinační. Tento efekt lze použít jen ve volné větě, nejčastěji v koncertní kadenci. Od dob Mozartových býval v orchestru obvyklý kvartet lesních rohů, avšak v novější hudbě bývá obsazení bohatší, často 6 až 8 rohů. Používá se jich nejen k harmonické výplni ve středních polohách, nýbrž i ke hře sólo­vých kantilén, popříp. v nižších polohách ke zdvojení kontrabasů nebo k podpoře jiných hlubších nástrojů.
Foto

Pozoun
Pozoun je nátrubkový dechový hudební nástroj, který vznikl zvětšením trubky v 15. století. Tenorový pozoun má rozsah E - b1 (es2) a s kvartovou klapkou ještě o kvartu nižší, basový pozoun má rozsah H1 - f1 (b1). Nemá záklopky, výška tónu se mění pohyblivou částí zvanou snižec, kterou hráč pravou rukou posunuje, a tak prodlužuje nebo zkracuje délku vzduchové trubice. Ventilový pozoun je akusticky méně kvalitní.
O vzniku pozounů není dodnes zcela jasno a lze konstatovat jen to, že podle starověkých rytin a obrazů se jejich tvary a konstrukce do naší doby nijak podstatně nezměnily. A vezmeme-li v úvahu, že první známé pozouny pocházejí z 15. století, pak si musíme uvědomit, že tyto nástroje mají jen v Evropě alespoň 600 let staré dějiny.
Pozouny se skládají ze dvou částí, a to 1. roztrubové (ukončené rozhlasným talířem) a 2. snížcové.
Jednoduchý mechanismus snížcový užívaný i na našich moderních nástrojích je zařízením zcela ojedinělým a odedávna dokonalým, že je na něm těžko ještě něco změnit. Délka snížce se ustálila tak, aby hráč mohl nejzazším výsunem snížit základní tón (fundamentál) o šest půltónů, t.j. o zmenšenou kvintu. Hráč může tedy vyloudit řadu harmonických tónů na sedmi fundamentálech. Proto existuje sedm poloh snížce. Nejschopnější hráči dokážou vyloudit na jedntlivých fundamentálech až dvanáctý stupeň přirozené řady. Ve střední a vyšší poloze lze pomocí různých kombinací poloh (existuje zde synonymita tónů) zahrát některé diatonické stupnice na víc než sto způsobů. Dnešní snížce jsou lehké, ale při tom musí být vyrobeny z nejtvrdšího materiálu, aby při nárazu nedošlo k jejich poškození. Vnější snížcové trubice mají být pochromovány, aby skluz byl co největší. Řada světových výrobců používá vlastních kovových slitin, které jsou přísně utajovány. Stejně tak je tomu i s kvalitou snížcového mazadla.
Velmi často si klademe otázku, proč se udrželo snížcové zařízení a nebylo i na pozounech aplikováno strojivo jako u ostatních žesťových nástrojů. Odpověď je jednoduchá. Největší předností snížce je kvalita tónu, který je veden přímo cylindrickou trubicí - bez zákrutů a vybočení jako je tomu u nástrojů se strojivem. A s tím souvisí i to, že na pozounech lze hrát v čistém ladění. Intonační přesnost výsunů jednotlivých poloh vyžaduje však systematické a pravidelné studium. Ačkoli jsou mezi jednotlivými polohami půltonové vzdálenosti, známe podle fyzikálních zákonů o nepravidelném rozšiřování zvukového sloupce i různé vzdálenosti posunu snížce. A navíc musí každý pozounista provádět na některých tónech intonační korekce, protože pátý, šestý a sedmý stupeň přirozené řady mají své odchylky v ladění. Tyto korekce provádíme buď přísunem, nebo odsunem od jednotlivých poloh.
Velmi účinným a působivým způsobem hry na pozoun je glissando. Přirozené glissando je možné pouze mezi dvěma krajními tóny přirozené řady téhož stupně.
Foto

Tuba
Tuba je basový typ žesťového hudebního nástroje ve tvaru U, postavený 1835 v Berlíně nástrojařem J. G. Moritzem pro dechové orchestry podle návrhů Wilhelma Friedricha Wieprechta, prvního inspicienta pruských armádních hudeb. Tuba se zásluhou novoromantických skladatelů později uplatnila i v orchestrech symfonických. Basová tuba, která je stavěna obyčejně v F (řidčeji v Es) ladění, má chromatický rozsah od H1 do f1 (b1) a notuje se netransponovaně v basovém klíči. Dnešní kontrabasová tuba v ladění B má rozsah (B2) E1 - b (f1).
Tuba je zhotovena z mosazného plechu a opatřena obyčejně čtyřmi ventily.
Síla a plnost hlubokých tónů vyžaduje značně rozšířenou menzuru (poměr základních rozměrů zdrojů zvuku). Celková délka trubice tuby v F je 354 cm. Nejúspěšnější tvar dala basové tubě továrna V. F. Červeného v Hradci Králové. Dnes jsou nejoblíbenější tuby francouzské výroby pro tónovou kvalitu a jemnost i pro subtilnější tvar.
Foto

Baskytara
Baskytara je na první pohled kytaře velmi podobná, ve skutečnosti se ale jedná o úplně jiný nástroj. Tónovým rozsahem je to vlastně obdoba elektricky zesíleného kontrabasu, se kterým má shodné strunění, pro provedení hmatníku (pražce) a způsob držení a hry se řadí ke kytarám. Akustické baskytary se používají málokdy.
Má obvykle pouze 4 struny naladěné do kvart - E1, A1, D, G (struna E1 - é kontra - zní o oktávu níže než struna E na kytaře). V poslední době se objevují i baskytary pěti a vícestrunné. Basová kytara hraje většinou jednohlasý part (u některých doprovodných stylů i akordy) a je určena k vytváření basové rytmicko-melodické linky.
Hráč na baskytaru obvykle nehraje pravou rukou trsátkem, ale prsty, a také prstoklad levé ruky se může lišit od kytarového (kontrabasový, tedy 3 půltóny na polohu). Je to způsobeno tím, že mensura je větší a vzdálenost mezi pražci je také větší než u kytary. Technicky zdatnější hráči však používají klasický kytarový prstoklad (4 půltóny na polohu, každý prst obsluhuje jedno políčko) například v kombinaci s vícestrunnými baskytarami.
Někteří zkušení hráči používají bezpražcovou baskytaru. Má daleko více možností, kulatý a jemný zvuk, který je velmi podobný zvuku kontrabasu.
První baskytary se objevily v 50. letech 20. století, kdy nahradily klasické kontrabasy. Jejich vznik a vývoj velmi úzce souvisí s rozmachem rock'n'rollové a rockové hudby.
Chromatický rozsah tónů je od E1 do g1 (b1).

Bicí sekce
Bubny se skládají z dřevěného nebo kovového rámu, který je potažený po obou stranách kůží, a mají většinou válcovitý tvar. Dnes se používá především velký buben, který má v průměru 20 až 22 palců, a malý buben, vysoký 15 cm a měřící v průměru 35 cm. Dnešní podobu mají od 18. stol. a mají velký význam i v dechových a jazzových orchestrech.
Tympány neboli kotle mají rezonanční skříň tvaru kotle, která je potažena napjatou kůží. V orchestru se užívají většinou dva a obsluhuje je jeden hráč. Pocházejí z Orientu, do Evropy se dostaly ve 12. století.
Činely neboli talíře jsou dvě kovové desky, většinou mosazné, rozechvívané úderem o sebe. Hráč je drží v rukou a má je připevněny na zápěstí koženými poutky. Známé jsou od 9. stol., asi v 15. stol. zanikly a znovu se objevily až v 19. století.
Triangl se podobá trojúhelníku se zaoblenými rohy a jedním otevřeným úhlem. Při hře je volně zavěšen a rozechvívá se malou kovovou tyčinkou. Každá strana trojúhelníku se chvěje nezávisle na ostatních, takže nástroj vydává zvuk složený z několika desítek neharmonických tónů, z nichž žádný nepřevažuje nad ostatními. Zvuk trianglu tedy nemá určitelnou výšku a lze jej tudíž použít v jakékoli harmonii. V Čechách byl rozšířen už od 14. století.
Xylofon se skládá z dřevěných ozvučených tělísek, připoutaných k sobě strunou. Rozezvučují se dřevěnými kladívky. Tónový rozsah je buď od c1 (či až od d1) do g3 nebo i do a3 až c4. Do Evropy se dostal koncem 15. stol. z Asie.
Zvony jsou kovové trubice různé délky, rozechvívají se paličkou. Vyvíjely se od 14. stol., v symfonickém orchestru se poprvé objevily koncem 18. stol. ve slavnostních skladbách.
Tamburína je potažena kůží (většinou však bez možnosti napínání) a doplněna plíšky a rolničkami, které se při úderu rovněž rozezní.
Rumba-koule - maracas - jsou duté koule se slabými stěnami, naplněné drobnými kamínky. Vlnivými pohyby rukou se uvedou kamínky v pohyb.
Cabasa, původním názvem afuche, je vyrobena z ocelových kuliček upevněných na smyčkách navinutých kolem širokého dřevěného či plastového válce se zvlněným kovovým povrchem. Původem africký nástroj vydává kovový, chrastivý zvuk, připomínající chřestýše.
Konga jsou druh soudkovitého, směrem do výše rozšířeného bubnu pouze s jednou blanou připevněnou na horním konci nástroje, který je ve spodní části otevřený, často se užívají v páru. Napjatou kůži hráč rozechvívá údery dlaní a prstů obou rukou, lze užít i měkkých paliček. Jde původně o africký nástroj, současná výška nejčastěji používaných basových kong dosahuje asi 75 cm, průměr kruhovité části kolem 25 cm.
Templblok je bicí dřevěný nástroj s nevyladěným zvukem, patří mezi paličkou rozeznívané duté idiofony.